Historie indické klasické hudby sahá do dávných dob, několik tisíc let nazpátek. První písemné zmínky (písemné je trochu zavádějící, neboť byly dlouho tradovány v ústní podobě) jsou ve spisu „Samavéda“. Samavéda je jedním ze čtyř véd – nejstarších dochovaných spisů indické kultury.
Podle mého názoru však Samavéda zachycuje pouze něco co již bylo vytvořeno a co nemohlo vzniknou ze dne na den. Hovořit však v jakýchkoliv datech znamená pohybovat se na tenkém ledě. Pro náš život teď a tady koneckonců ale přesné datování nemá až tak podstatný význam.
V současné době je možno rozeznat v indické klasické hudbě dva základní směry – severoindický (Hindustani) a jihoindický (Karnataka). Každý z těchoto směrů má trochu jinak uspořádaný systém základních kompozic (rág), a jiné hudební nástroje. Jsou zde takéi určité rozdíly v interpretaci. Je však časté, že severoindičtí hudebníci hrají jihoindické rágy a naopak.
Základním útvarem indické klasické hudby je rága. Význam tohoto slova by se dal volně přeložit jako „To, co barví mysl“. Rága není stupnicí, ani volnou improvizací, jak se mnoho lidí mylně domnívá. Je to struktura, a jen do jisté míry volná kompozice, ve které se hráč pohybuje dle daných pravidel. Trochu se nabízí srovnání s jazzovou hudbou.
Indická hudba je monofonická. Jde o jemně propracované melodické vyjádření. Indická hudba nepracuje s harmonií, neobjevují se zde neustále měnící se akordy. Většina indických nástrojů tak můža být naladěna v přirozeném ladění, oproti ladění temperovanému na které jsme zvyklí u nástrojů západních.
Nástroje mají většinou rozsah kolem tří oktáv (podobně jako lidský hlas) a umožňují plynulé přechody tónů.
Nejvíce oslavovaný indický hudební instrument je bezesporu sitár. Kombinuje v sobě přednosti mnoha jiných strunných nástrojů. Sitár prodělával kontinuální vývoj od středověku až k dnešní dokonalosti. Je mnoho dohadů a teorií o původu sitáru kolujících mezi muzikology i hudebníky. Jedna z hypotéz je, že se jedná o Iránský, či Perský nástroj importovaný muslimy do Indie. Tato hypotéza má však značné trhliny. Někteří učenci připisují vznik sitáru Amiru Khusro. Amir byl slavný hudebník a básník královského dvora. Byl vysoce vzdělaným člověkem a vynikajícím lingvistou. Skvělého jazyka poezie často užíval i na oslavu své vlastní osoby. Bylo by však trochu zarážející, kdyby opomenul ve svých básních zmínit sám sebe v této souvislosti. Tento muž bývá uváděn i v souvislosti s „tabla“ – sofistikovaným rytmickým nástrojem, i se vznikem nového vokálního stylu „Khayal“. Nic z toho se však v jeho dílech nedochovalo. Dochované písemné zmínky jeho současníků se rovněž o žádné z těchto význačností nijak nezmiňují.
Sitár dlouho bojoval o své oficiální uznání. K němu došlo pravděpodobně až v devatenáctém století kdy vynikající hudebník Maseet Khan vyvinul specifickou interpretační techniku pro sitár, dnes známou pod názvem „Maseetkhani Gat“. Tento nástroj zdomácněl především v Senia Gharaně – tradiční škole klasické hudby, která má své počátky u legendárního Miona Tan Sena. Sami bezprostřední Tan Senovi pokračovatelé však odmítali nástroj uznat (pokud bylo co uznávat…).
Podle některých (neprokázaných) zdrojů za svůj název vděčí sitár údajně perské číslove tři – Seh a slovu struna – Tar. Seh-Tar – později sitár. Bez zajímavosti není ani tvrzení, že sitár je původní Sapt-Tantri Veena. V hindštině (a jiných indických jazycích) se číslovka sedum řekne „Sát“ – což je ještě blíže k dnešnímu názvu sitár. Jedna z hypotéz taktéž tvrdí, že sitár je sanskrtského původu. Ani jedna hypotéza však není potřebně doložena. Trochu to připomíná snahu některých autorů našeho národního obrození.
Někteří vědci pokládají sitár za íránský nástroj. Je pravda, že mnoho íránských nástrojů má podobné názvy. Je zde však několik charakteristických prvků, které indické strunné nástroje výrazně odlišují ode všech ostatních.
Velmi důležitou částí sitáru je kobylka, která je plochá a umožňuje svým úhlem ovlivnit výrazně tón nástroje a jeho rezonanci. Dříve se používaly kousky plechu. Později se však začaly téměř výhradně pro tento účel používat kosti, případně rohy a paroží. Podobnou kobylku najdeme i u jiných drnkacích indických nástrojů. Nástroje smyčcové mají kobylku řešenou jiným způsobem.
Druhým odlišujícím prvkem jsou pražce, které se dají posunovat. Nu a nelze nezmínit existenci rezonančních strun (ze 2. poloviny19. století), které se rozeznívají zvukem hlavních strun a vytvářejí typický dozvukový efekt.
Horní struny sitáru, které mají pevné ladění se nazývají „čikarí“. Tyto struny u vín se používají pravidelně někdy od 12 či 13. století. Jejich původ však sahá o mnoho dříve.
Ať už to bylo s existencí sitáru jakkoliv, je jisté, že dnes máme k dispozici krásný nástroj, jehož magický zvuk nám může přinést nezapomenutelné zážitky.
Volně na motivy článku Dr. Lalmani Mishra zpracoval Jiří Dohnal
Jati (Džati)
Počet not v ráze se nazývá Jati. Protože některé rágy mají jiný počet not vzestupně a jiný počet not sestupně, udává se Jati pro oba módy zvlášť (vzestupný/sestupný mód). Dodržování tohoto módu není formalita, doopravdy dokáže velmi ovlivnit náladu kompozice a jeho nedodržování rozbíjí logiku dané rágy. Hráč musí být opatrný i v ornamentice a v rychlých improvizovaných pasážích.
Jsou definované 3 módy a díky jejich kombinacím získáváme devět typů Jati.
7 not (septatonika) – Sampoorna (Sampúrna)
6 not (hexatonika) – Shaudava (Šaudava)
5 not (pentatonika) – Audava
Kombinace jsou: 7/7; 7/6; 7/5; 6/7; 6/6; 6/5; 5/7; 5/6; 5/5