Svůj první sitár jsem pořídil ve Vídni v roce 1992. Jednalo se o nástroj, který na sobě měl nálepku Music Storu v Jaipuru. Indie pro mne tenkrát byla téměř nedosažitelnou zemí. Vydělával jsem necelých dva tisíce korun měsíčně a letenka stála přes dvacet.
Jako multiinstrumentalista jsem věřil, že si s nástrojem relativně lehce poradím. A vskutku poměrně rychle jsem na nástroj složil několik skladeb. Vymyslel jsem si svou techniku, kterou jsem pokládal za skvělou. Nebylo youtube, nebylo srovnání, tak jsem tomu i sám věřil :).
Poměrně rychle jsem však začal narážet na limity mého přístupu a pochopil jsem, že nemám šanci vymyslet nic lepšího, než generace vynikajících hráčů, kteří zdokonalování se v technice na tento nástroj zasvětili dlouhá léta svého života.
O rok později jsem již seděl v autobuse a projížděl jsem necelé dva týdny trasu Turecko – Írán – Pákistán – Indie. Na doporučení jsem se octnul v hudební škole v Rajasthanském Udajpuru.
Škola byla specifická – skládala se z jedné patrové budovy s kancelářemi a bytem správkyně a zároveň seniorní tanečnice. Dále tam byl amfiteátr s pódiem, kde se každý večer odehrávaly taneční vystoupení s živou muzikou. A malé domečky z cihel a se stropy z kamene. Každý domeček byla jedna třída.
Jako první a svého času jediný zahraniční student jsem měl určitá privilegia. Například jsem mohl ve škole trávit tolik času, kolik jsem chtěl. Seděl jsem tedy ve své třídě – domečku – cvičil na sitár. Od sezení na betonu jsem měl na zadku podlitiny, ruce rozbité od strun a hlavu velkou od neustálého nedorozumění – jazykového i kulturního. Vysvětlování nebyla silná stránka mého učitele – i když se snažil. A tak jsem se snažil pochytit, co jsem mohl.
Po půl roce mi ministerstvo vnitra odmítlo prodloužit vízum, tak jsem šupajdil domů. V hlavě zmatek, ale odlétal jsem se základy techniky (naštěstí správnými) sitárové hry a to pro mne bylo hlavní.
Doma jsem začal psát a komponovat a díky laskavosti lidem kolem mne jsem v ostravském studiu Českého rozhlasu natočil CD Krok na dlouhé cestě. Můžete si ho poslechnout na Spotify, kde je zdarma. To už se psal rok 1994 nebo 1995 🙂 ,,,,
Na konci roku 1995 jsem opět odjel do Indie, hledat své sitárové štěstí. Tentokrát do Jaipuru – hlavního města Rajasthanu, kde jsem tušil větší možnosti.
Chvíli jsem hledal a přitom jsem zažil úsměvnou historku. Jeden Ind mne na můj dotaz, jestli neví o nějakém dobrém učiteli na sitár, zavedl do hlubin jednoho obchodu na hlavní třídě. Přišel velmi důležitě se tvářící muž a přinesl sitár. „Toto je sitár“, pronesl důležitě a obřadně mi ho dal do ruky. A zase někam zmizel. Mezitím jsem sitár aspoň naladil a otřel z něj prach. Muž se za chvíli vrátil, vzal mi sitár z ruky, přejel struny a zarazil se… „Kdo to naladil?“ Řekl překvapeně… „Já….“ odpověděl jsem. Muž se chvíli zmateně díval a pak navrhnul: „Co kdybychom si zakouřili hašiš?“ S úsměvem jsem se postavil, řekl jsem mu, že drogy nejsou dobré pro nikoho, rozloučil se a odešel.
Pak jsem dostal doporučení na člověka, který prý měl hudební školu. Byl to milý chlapík. Vzal sitár (už naladěný) 🙂 , a dal mi ho do ruky a sám si vzal jiný. Zahrál úvodní cvičení – já jsem ho zahrál po něm. Zahrál jiné cvičení, zase jsem ho zahrál po něm. Zahrál ho rychleji, já ho zahrál ještě rychleji… Odložil nástroj, podíval se na mne a řekl: „Měl bys mluvit s mým bratrancem…“
Bratranec byl malý chlapík, na první pohled nevýrazný. Měl velmi slušné vystupování. Sedli jsme si spolu, on vzal nástroj a jen zkontroloval ladění a zkusmo navyklým pohybem přeběhl prstama hmatník. Okamžitě jsem pochopil, že jsem na správném místě. Byl to hráč s velkým H. Jeho jméno je Chandra Mohan Bhatt.
Chandra pracoval jako úředník v bance. Díky tomu nebyl vázaný na to, aby musel jezdit po koncertech. Hrál skvěle, za což sesbíral i řadu ocenění. Jeho syn dnes patří k velkým jménům mladé generace hráčů. V domě jeho rodiny, kam jsem docházel, jsem také potkával jeho otce. Byl legendárním hráčem, v Indii byl velmi známý. Dokonce mu několikrát připravili zahraniční angažmá, on však nickdy nechtěl cestovat mimo Indii. Často si k nám přicházel sednout nebo stoupnout do pokoje, když jsme hráli. Jeho komentáře byly vždy naprosto trefné a dokázal dobře vystihnout, na čem mám pracovat.
Měl jsem několikrát čest setkat se i s Chandrovým bratrem Krishnou. Krishna Mohan Bhatt je doopravdy hráčskou extratřídou ve světovém měřítku. Jeho nahrávka rágy Kirwani spolu se Zakirem Hussainem je pro tím nejlepším, co jsem kdy slyšel. Když Krishna pořádal v rodném Jaipuru týdenní seminář – neváhal jsem a nelitoval jsem. Měsíce ubíhaly a mně opět vypršelo vízum a já opět musel do Evropy.
Docela často jsem koncertoval a nahrával ve studiích různé zvukové plochy jiným interpretům a skupinám. Ať už se jednalo o Mňágu a Žďorp, Vendyho Zulu nebo roztomilou a překvapivou jednorázovou spolupráci s heavy metalovou kapelou ze Slovenska Lunatic Gods. Do toho jsem chodil do rádií a občas do televize a moje hudba byla použita k nějakým filmovým dokumentům. V té době však přežít pouze jako muzikant – s nekomerční hudbou – byla spíše otázka přežití. S profesionální hudební kariérou jsem se tedy rozloučil.
Když mne život v roce 2002 na pár let zavál do Západní Austrálie, potkal jsem tam ke svému překvapení skvělého muzikanta, trochu vykořeněného ze svého prostředí, člověka srdečného a dávajícího. Jeho jméno bylo Raj Kumar Sharma. Díky němu jsem měl opět skvělé hudební vedení, pár koncertů v Perthu, a hlavně několik let inspirace. Raj byl i brilantní kuchař. Dokázal nasytit jídlem tělo a hudbou duši. Když hrál, často pro publikum i něco uvařil. A nikdy ten den nejedl nic – až večer po koncertě.
Po návratu do Čech v roce 2006 jsem koketoval s myšlenkou opět z hudby učinit svůj hlavní příjem. Setkal jsem se s řadou svých přátel – muzikantů a hudebních manažerů a opět jsem se rozhodl, že hudba bude pouze mým koníčkem a existenčně na ní budu nezávislý. Veškerou svou energii jsem věnoval své hlavní profesi a zjistil jsem, že koncertování už přenechám mladším. Vystupoval jsem méně a méně, v podstatě do ztracena :D… Hodil by se pro to hudební temín ‚fade out‘ 😀 …
Jedinou výjimkou pro mne bylo hraní s Janem Dvořákem a jeho synem Jakubem. Bylo to úžasné a podařilo se nám sloučit kytaru a sitár způsobem, který dle našeho vědomí nikdo zatím nedokázal. Jan je nejen vynikajícím kytaristou, ale sám je výborným sitárovým hráčem. Potkali jsme se tak, že se začal ode mne učit. Nakonec už řadu let hraje lépe než já :).
Pokračování později…