Do dnes se používají dvě základní ladění sitáru. Šestistrunné, bez basových tónů a sedmistrunné se dvěma basovými strunami.
Basovou strunu (spodní Sa) údajně přidal k sitáru Ustad Rahimat Khan (1855-1954). Tento muzikant patřil k výrazným inovátorům. Experimentoval s různými změnami u více nástrojů a změna byla charakteristická i pro další oblasti jeho života, ať se týkala způsobu hraní nebo bydlení. Jeho odkaz žije ještě dnes – o několik generací později – díky směru (škole) známé jako Dharwad Gahrana.
Rahimat Khan byl původně vokalistou a hráčem na rudraveenu, jal tarang, tabla i esraj. Byl žákem nikoho menšího než Ustada Bande Ali Khana. který byl shodou okolností jeho strýcem. Podle tradované legendy ho strýc varoval, aby si nikdy nevydělával na chleba hrou na Rudraveenu – mystický instrument. Jinak prý jeho rodinu postihne neštěstí. Místo toho si prý má vydělávat sitárovými improvizacemi. Rahimat Khan se podle toho doopravdy zařídil a použil na Sitár některé struny z rudraveeny. Tím sitár získal o oktávu více na svém rozsahu a Rahimat Khan si svou hrou získával srdce a respekt svých posluchačů. Zvratem bylo, když získal přízeň mysorského krále jímž byl Navaldi Krishnaraja Wadiyar.
Král ho nechal hrát na prestižním hudebním festivalu, udělil mu význačné ocenění a nabídnul mu trvalé angažmá na svém dvoře – které Rahimat Khan odmítl. Místo toho se usadil v jižní Indii.
Rahimat Khan se stal průkopníkem sitárové hry a popularizátorem tohoto nástroje – stejně jako mnoho členů jeho rodiny. Dharwad Gharana – je rodinnou značkou. Přízvisko gharana se škole propůjčuje pokud přežije 100 let nebo alespoň tři generace. Dharwad Gharana byla oficiálně vyhlášena v roce 2015.
Je úžasné, jak jedna osobnost může mít tak zásadní vliv na oblast, které se věnují tisíce lidí. A nebýt tvořivého ducha, talentu a urputnosti Rahima Khana, možná by sitáru chyběl velký kus dnešního kouzla…
